Mezi tebou a motivem je vzduch

Každá fotka krajiny je fotka vzduchu. Mezi tvým telefonem a kopcem na obzoru je deset, dvacet kilometrů plynu, vody a prachu. Všechno světlo, které doletí do objektivu, jím muselo projít. A cestou se změnilo.

Za čtyřicet let jsem viděl spoustu fotek, které zkazil fotograf. Ještě víc jsem jich viděl zkažených vzduchem, jen to autor nevěděl. Myslel si, že má špatný telefon.

Proč je nebe modré a večer oranžové

Molekuly dusíku a kyslíku jsou mnohem menší než vlnová délka světla. Na takových částicích se světlo rozptyluje podle takzvaného Rayleighova zákona: čím kratší vlnová délka, tím víc. Modrá se rozptyluje zhruba šestkrát víc než červená. Proto je nebe modré – díváš se na modré světlo, které vzduch odklonil ze slunečních paprsků do všech stran.

Když je slunce nízko, prochází jeho světlo k tobě atmosférou šikmo. U obzoru je ta cesta skoro čtyřicetkrát delší než v poledne. Modrá se cestou rozptýlí pryč a zbude žlutá, oranžová, červená. Tomu se říká zlatá hodinka a není to romantika, je to optika.

Z toho plyne první praktická věc. Polední světlo je tvrdé, shora a modravé. Stíny pod očima, ploché fasády, vypálené nebe. Večerní světlo jde z boku, je teplé a dává věcem tvar. Rozdíl mezi nudnou a dobrou fotkou téže ulice je často jen tři hodiny čekání.

Opar, mlha a proč dálky šednou

Vedle molekul plavou ve vzduchu větší věci: kapičky vody, prach, pyl, kouř, výfukové zplodiny. Ty jsou velké zhruba jako vlnová délka světla nebo větší a rozptylují všechny barvy skoro stejně. Výsledek není modrý, ale bílý až šedý. Opar.

Opar dělá dvě věci. Za prvé krade kontrast. Vzdálený kopec, který je ve skutečnosti tmavě zelený, vidíš světle šedomodrý, protože mezi tebou a ním svítí kilometry rozptýleného světla. Za druhé ten rozptyl míří hlavně dopředu, ve směru, kterým světlo letí. Proto proti slunci opar „svítí“ a celá fotka zbělá.

Do jaké míry je vzduch zakalený, hodně závisí na vlhkosti. Drobné částice soli a prachu na sebe nad zhruba sedmdesáti procenty relativní vlhkosti začnou nabírat vodu a bobtnají. Vzduch se zakalí, i když neprší a mlha ještě není. Typické dusné letní odpoledne: všechno je vidět, ale nic nemá barvu.

Neber to jako nepřítele. Opar je to, co dělá z hřebenů kopců vrstvy, každý o tón světlejší než ten před ním. Malíři tomu říkali vzdušná perspektiva a uměli ji namalovat dávno před fotografií. Na podzim ráno, s nízkým sluncem z boku, je to nejkrásnější krajina, jakou u nás vyfotíš. Jen musíš mít popředí, ať je s čím ty vrstvy porovnat.

Mlha je totéž, jen víc. Kapky jsou tak husté, že dohlednost klesne pod kilometr. Dálky zmizí, zbude silueta stromu, lampa, člověk s deštníkem. Mlha uklidí pozadí lépe než jakýkoli portrétní režim. A dělá to poctivě.

Po dešti a po studené frontě

Déšť vzduch myje. Kapky strhnou prach a aerosol k zemi a po přeháňce bývá na chvíli vidět neobvykle daleko. Ještě lépe to umí studená fronta. Za ní přiteče čerstvý vzduch ze severu, suchý a čistý, a dohlednost skočí na desítky kilometrů. Barvy jsou syté, nebe tmavě modré, mraky ostré jako vystřižené.

Za filmu jsme na takové dny čekali. Když po frontě ráno vyjasnilo, brali jsme si v redakci volno „kvůli rodinným důvodům“. Rodina to chápala méně než šéfredaktor.

Mokrá zem k tomu přidá odlesky. Asfalt ztmavne, listí se nasytí, kaluže zrcadlí lampy. Vyfoť to dřív, než to oschne.

Inverze: podzim patří údolím

Normálně je vzduch nahoře chladnější než dole. Za klidných podzimních nocí se to obrátí. Země vychladne, studený vzduch je těžší a steče do údolí, nad ním zůstane teplejší vrstva. Tomu se říká teplotní inverze. V údolí se drží mlha nebo nízká oblačnost, nahoře svítí slunce.

Pro fotografa to znamená jednoduchou věc: když je dole šedivo a nevlídno, vyjeď nahoru. Z kopce uvidíš moře mlhy, ze kterého vystupují věže a vršky. A když zůstaneš dole, máš zase dokonale rozptýlené světlo na detaily, listí a portréty.

Tetelení: proč je fotka přes silnici rozmazaná

Index lomu vzduchu závisí na teplotě. Nad rozpáleným asfaltem, střechou nebo kapotou auta stoupají bubliny teplého vzduchu a každá láme světlo trochu jinak. Obraz se chvěje. Tetelení.

Pouhým okem si toho skoro nevšimneš. Teleobjektiv, a dnes už i trojnásobný nebo pětinásobný zoom telefonu, ho zvětší spolu s motivem. Pak se divíš, proč je kostel na druhé straně údolí rozteklý, i když jsi telefon držel pevně. Chyba není v ruce ani ve stabilizaci. Je ve vzduchu. Na vzdálené motivy se zoomem choď ráno, než se země ohřeje.

Polarizace: sluneční brýle jako filtr

Světlo rozptýlené oblohou je částečně polarizované, nejvíc v pásu devadesát stupňů od slunce. Polarizovaný je i odlesk od vody, skla a mokrého listí. Fotografové na to mají polarizační filtr: otočí ho a nebe ztmavne, odlesky zmizí, barvy se nasytí.

K telefonu filtr většinou nemáš. Polarizační sluneční brýle ale možná ano. Přilož jedno sklo těsně před objektiv a pootáčej brýlemi. Kus nebe kolmo ke slunci zmodrá, voda zprůhlední. Hm. Není to elegantní, ale funguje to. Kontroluj okraje záběru, ať v nich nemáš obroučku.

Kdy se dívat jinam než na západ

Po západu slunce se otoč. Na protější straně oblohy vystoupí nad obzor tmavomodrý pás a nad ním růžový. Ten tmavý pás je stín Země promítnutý na atmosféru, ten růžový se jmenuje Venušin pás. Většina lidí v tu chvíli fotí oranžové nebe na západě, bez popředí, protože bylo hezké. Ty se otoč.

Pak přijde modrá hodinka. Slunce je pod obzorem, přímé světlo zmizelo a zbude jen rozptýlené světlo oblohy, sytě modré. Pouliční lampy a okna mají v tu chvíli stejný jas jako nebe. Takovou rovnováhu ti žádná úprava nevyrobí. Trvá dvacet, třicet minut. Telefon opři o zábradlí.

Vzduch a technika

Ještě dvě věci, které nejsou o světle, ale o vzduchu taky.

Když přijdeš se studeným telefonem z mrazu do teplé místnosti, objektiv se zamlží. Vzduch kolem něj se ochladí pod rosný bod a voda se vysráží na skle. Nech telefon zahřát v kapse nebo v tašce, než ho vytáhneš. Utírat to tričkem je to nejhorší, co můžeš udělat.

A zima vysává baterii. Chemie v článku je za mrazu líná a telefon se vypne dřív, než ukazuje. Na ranní mrazivé focení nos telefon u těla.

Co si z toho vzít

• Nejdřív se podívej na vzduch, potom na motiv. Je čistý, nebo zakalený? Jde světlo z boku, nebo shora?
• Kontrast dálek zachráníš jen ranním nebo večerním světlem, a hlavně popředím.
• Po dešti a po studené frontě vyraz ven. Ty dny se nevracejí každý týden.
• Na podzim při inverzi vyjeď nad mlhu, nebo dole foť detaily.
• Na vzdálené motivy se zoomem choď ráno, než se vzduch rozteče.
• Po západu se otoč.

Na úvodní stránce Mobilografu teď najdeš index fotogeničnosti. Spočítá z předpovědi oblačnost, srážky, vlhkost, mlhu i polohu slunce a řekne ti, kdy dnes bude nejlepší světlo. Je to dobrá pomůcka. Ale vzduch se nejlépe pozná tak, že vyjdeš ven a podíváš se, jak daleko je vidět.

Já jsem to tak dělal čtyřicet let. A pořád se občas spletu.